ROCK HISTORY 1992

Rok 1992 vytyčil devadesátky jako dekádu, která vžitou před stavou o mainstreamové kultuře v minulém století zatřásla nejvíc, což tlačilo vydavatele k větší odvaze zpočátku hlavně ve Spojených státech. V časech vlny grunge bylo sice druhé album seattleských věrozvěstů Alice In Chains sázkou na jistotu, ale příběh čtveřice R.E.M., která překročila úzký okruh klubového publika až po jedenácti letech existence, byl návodný. Úsloví risk je zisk berme s ručením omezeným, ale u alba Automatic For The People, baladičtějšího než předchozí bestseller Out Of Time, platilo.

Fúze přestala být synonymem pro námluvy jazzu s rockem, který se nechal okysličovat novými podněty,  hlavně hip hopem, elektronikou a world music. Příkladem za všechny může být eponymní debut Rage Against The Machine. V kursu byl alternativní metal a důležitá alba představili Ministry či Faith No More. Těžkému kovu bylo za mořem postavení hvězd nakloněno, což potvrdila platinovým albem Vulgar Display Of Power thrashmetalová Pantera. Na začátku devadesátek se sluší vyrazit po stopě rozlobených mladých žen. Pokud se vám pod termínem riot grrrl vybaví Bikini Kill, L7 či Babes In Toyland, jste na správné adrese. Mezi písničkářkami zaujala Tori Amos s prvotinou Little Earthquakes, jež vyvolala paradoxně zemětřesení více než citelné. Dařilo se i stálicím, povedené desky představili Lou Reed, Neil Young, Tom Waits, Suzanne Vega, z kapel Los Lobos a Sonic Youth.

V Británii patřili mezi klíčové debutanty písničkářka PJ Harvey a velšská partička Manic Street Preachers. Důležitou troškou do mlýna přispěly nezávislé labely, zvláště Mute Records s albovými esy, která vynesli Nick Cave & The Bad Seeds a bokovka Recoil Alana Wildera z Depeche Mode. Stranou ani za kanálem La Manche nezůstaly rockové legendy. Solidní sólovky Petera Gabriela a Rogera Waterse už spálily mosty k bývalým domovským skupinám Genesis a Pink Floyd. Britský metal však sázel na jistoty, což potvrdila alba Black Sabbath s Ronniem Jamesem Diem u mikrofonu a Iron Maiden, adorovaná ponejvíce věrnými fanoušky.

Vysvětlit si zaslouží vyšší zastoupení domácích kapel. Pamětníkům není třeba připomínat, že doba po listopadu 1989 byla plná změn, ale také euforie a nadějí, dělo se toho hodně. V hektických časech před nástupem internetu tak existují bílá místa, která je občas nesnadné zaplnit, i když hudebních periodik vycházela řada. Desítka kapel, zahrnující XIII. století, Buty, Ciment, Mňágu & Žďorp, Oceán, Shalom, Tichou dohodu či Wanastowi vjecy, je zde správně, protože taková úroda kvalitních desek, byť mnohé byly profilové, se už nezopakovala – a to na další kapely už stránky prostě nezbyly. Vyzdvihnout si zaslouží článek o Priessnitz, který pojal J. J. Šimon zgruntu. Vyrazil za Petrem Kružíkem a Jaromírem Švejdíkem, jinak výhradním autorským týmem, do Jeseníku, aby první dvě desky probrali z očí do očí a nic nezapadlo v „tiché poště“ dobových článků. Pro tvorbu téhle kytarovky byl ostatně od počátku důležitý i genius loci dodnes vykořeněné části moravských Sudet.

Honzo, díky!

 PAVEL VÍŠEK, ŠÉFREDAKTOR